Celá republika včetně občanů Kraje Vysočina si připomíná sto let české státnosti. Součástí oslav byl velkolepý program Proletí 100letí, v říjnu jsme vysazovali lípy a nechyběla připomínka zajímavých, někdy právě až 100 let starých příběhů z Vysočiny. Zajímavým příběhem je i ten, který sebou nese paní Ludmila Martínková z Ledče nad Sázavou.
K úctyhodnému životnímu jubileu paní Martínkové osobně popřáli starosta Ledče nad Sázavou Zdeněk Tůma a místostarostka Hana Horáková. Redaktor Ledečského zpravodaje Otakar Kubát zaznamenal téměř dvouhodinový rozhovor s ženou, která je stejně stará jako naše republika.
Nově vzniklé československé republice nebyl ještě ani týden, když se v pohraničí tohoto nového státního uskupení narodila paní Ludmila Floriánová (provdaná Martínková) – bylo 4. listopadu roku 1918. V hájovně a obci Police u Jemnice už také vládl podzim, polní práce byly skončeny a blížila se první zima nově vzniklého státu Čechů a Slováků. Pravda, v této oblasti přeci jen poněkud zvláštní, protože obyvatelstvo tu mluvilo převážně německy, i když v rodinách se mluvilo také běžně češtinou.
Odchod z pohraničí a těžké časy
Problematičnost tohoto území se dramaticky projevila už za deset let, dobře známými a zmapovanými událostmi. A pro malou Ludmilu nezůstalo jen u toho. Následky tátova těžkého zranění (pád ze stromu) se postupně výrazně zhoršovaly a vyvrcholily Leopoldovou smrtí. To jí bylo 10 let a v rodině už také vyrůstal mladší bratr, po tátovi také Poldík. Táta, který byl výborný hudebník a s vojenskou kapelou prošel celou I. válkou, rodině chyběl. Pro maminku Josefu a tím i pro všechny, nastaly zlé časy. Odchod z pohraničí, na který paní Lída nevzpomíná ráda, i ztráta milovaného táty byly pro malou holku hodně zraňující. Byla na výběrové zlínské měšťance, kde součástí výuky byl i dramatický kroužek. O své bolesti na duši tenkrát napsala dramatizaci, kterou spolužačky oplakaly a kantoři ji vysoce ocenili. Ani začátky v novém působišti, v Baťově městě Zlíně, nebyly zrovna idylické. Jak se však za následující dlouhé roky ukázalo, Zlín se jí vryl pod kůži víc než si, kdy myslela. Nebylo to proto, že se tu v rodině objevil otčím. Zprvu ho odmítala a srovnávala s otcem, city takové dívky jsou velmi křehké, později se ukázalo, že nový člen rodiny, pan Osvald Musil, je hodný člověk a jejich společné vztahy byly v pozdějších letech velmi dobré.
Škola a první láska
Škola ji bavila, výsledky byly dobré a s láskou vzpomíná na pana učitele Vlčka. Na přímluvu příbuzných byla přijata do Baťovy školy. Vládl tu řád, disciplína, ale také spravedlnost. Utvářela se tu velká dívčí přátelství s Jarkou Florovou (sbližovalo je podobné příjmení, ale hlavně velké přátelství), Mílou, Vlastou… a dalšími. Děvčata samozřejmě honila módu. A jak to fungovalo, když si chtěla něco hezkého koupit? Vybranou věc jim zaplatila účtárna, jako studentky večerní školy (Mladé ženy) totiž nedostávaly hotové peníze. A samozřejmě přišly také první lásky. Jmenoval se Miloš Rajtr, romantická láska se schůzkami, psaníčky a také s jeho odchodem na vojnu. Po půlroce psaníčka přestala a za stejnou dobu se z jeho rodiny dozvěděla, že milovaný Miloš nešťastnou událostí zemřel. Bohužel to nebyla jediná osudová rána jejího života.
Jak se Lída dostala do Ledče?
Do města jezdila za tetou a hned v sousedství bydlel ten, se kterým později spojila 35 let společného žití – byl to o 12 let starší Karel Martínek. A byla tu ještě jedna osudovost tohoto setkání, oba se narodili 4. listopadu. Svatba byla v roce 1940. Měli spolu čtyři děti – Alenu, Janu, Káju a Milana. S bydlením to bylo všelijaké – domek na Maroku, nájemní bydlení u pily na náměstí. Tady je také potkala tragická událost, když se jim nešťastnou shodou okolností v Sázavě utopil čtyřletý Kája. V roce 1975 se naplnilo ono svatební …dokud nás smrt nerozdělí. Nemoc i těžká práce vzaly Karlovi život.
Jistou stabilitou rodiny bylo „školničení“ ve zdejším, téměř novém, gymnáziu. Život v centru městečka i velmi živého chodu školy byl jistě velmi zajímavý, ale také plný každodenní dřiny. Je třeba si připomenout rozlehlost budovy i fakt, že v každé třídě i místnosti byla kamna, která se musela po podstatnou část školního roku „nakrmit“. Uhlí bylo ve sklepě a jediným „výtahem“ byly silné ruce a odhodlání, a tak musely přispět s pomocí i děti. Vydrželi tu 17 let! Na dovolenou moc času nezbývalo, ale když se naskytla příležitost, odjížděla paní Martínková se svými blízkými do Zlína, kde přeci hledala přízeň i kořeny své rodiny.
Zasloužený odpočinek a čas na sebe
Po letech tvrdé práce i tvrdých zásahů života přišla „důchodcovská“ léta, která neznamenala žití se založenýma rukama, ale tempo se přeci jen zvolnilo. Rozhodně zbylo víc času na celoživotní lásku k pletení a háčkování. Jistou raritou je, že paní Martínková uháčkovala své dceři Aleně svatební šaty. Musela to být opravdu velmi odpovědná práce, vždyť v ten slavný den visí na nevěstách mnoho párů očí. Maminka nevěsty si to nepřipouštěla, a ještě se radovala, že tuhle róbu pořídila za 50 korun! Dopřát si mohla výlety s přáteli a také dovolená s rodinou u moře byla významnou událostí v jejím životě. A právě rodina je to, co je tak velkým zázemím, a to nejen citově, ona už se rozrostla na více než třicet potomků.
„Když jsem si v to říjnové dopoledne s výjimečnou oslavenkyní – 100letou paní Ludmilou Martínkovou povídal, vůbec bych nevěřil, že probíráme její život. Živé oči, gestikulace, orientace i paměť je opravdu ojedinělá. Starý jsem si z téhle dvojice připadal já a bez nadsázky bych paní Martínkové ubral dvacítku,“ nechal se slyšet Otakar Kubát.
Článek a foto: Otakar Kubát, Ledečský zpravodaj