Lesia Shkreba je mladá žena z ukrajinské záporožské oblasti, která už skoro rok bydlí v Moravských Budějovicích. Utekla sem před válkou.
Při vyprávění o Ukrajině a o tom, co zažila, jí kanou slzy z očí. Rok neviděla svého manžela a její dcera tatínka. Snaží se být spolu v kontaktu přes telefon a doufají, že přežije. S paní Lesiou jsme si povídali v Domu dětí a mládeže Budík v Moravských Budějovicích, když čekala na svoji dceru, která sem chodí na kroužek kreslení.
Přišla jste z Ukrajiny s rodinou, nebo sama?
Mám šestiletou dceru, která tu žije se mnou. Chodí do školky, našla si spoustu českých kamarádů a naučila se moc dobře česky. Je tu s námi moje sestřenice s dcerou. Na pár dnů za námi teď v únoru přijela i moje maminka, ale vrací se zpět domů. Nechce tam dlouho nechat samotného svého manžela.
Kde bydlíte? Máte dobré zázemí?
Cesta do České republiky byla náročná, těžká a dlouhá. Přišly jsme k vám v březnu, takže to bude skoro rok. Dostaly jsme se do Brna, tam nám dobrovolníci nabídli ubytování v Moravských Budějovicích. Nejprve to bylo náhradní ubytování a pak jsme se přestěhovaly jinam. Teď bydlíme v domě, který je v areálu Domu svatého Antonína (domov pro seniory, který zřizuje Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského-poznámka redakce).
Co jste dělala na Ukrajině? Jaké je vaše povolání?
Jsem zdravotní sestra. Pracovala jsem na stomatologické klinice.
V Moravských Budějovicích nepracujete jako zdravotní sestra?
Brala jsem každou práci – natírala jsem ploty, myla okna, uklízela koupaliště.
O zdravotní sestry je na Vysočině zájem. Budete se vracet ke své práci?
Chci pracovat jako zdravotní sestra, ale nejprve musím nostrifikovat svůj diplom. Takže musím udělat aprobační zkoušku, čeká mě praxe v nemocnici a pak ještě další zkoušky. Za několik týdnů bych to měla mít hotové a ráda bych začala pracovat jako zdravotní sestra v Moravských Budějovicích.
Mluvíte výborně česky. Chodíte na kurzy?
Učím se češtinu na kurzech, které pořádají v knihovně. A hodně studuji sama.
Plánujete se vrátit zpět domů? Je to vůbec možné?
Rády bychom domů, ale nevíme kdy. Nemůžeme nic plánovat, nevíme, co bude zítra. Jsme velmi vděčné za veškerou pomoc, kterou jste nám tady u vás poskytli. Moc to pro nás znamená a moc děkujeme.
Eva Fruhwirtová